Sami sobě nepřítelem

od Cognitio-Scan

15.08. 2019

Zlobíme se na okolí a na druhé za to, že nás nechápou, shazují, ponižují, nepodporují nás v tom, co bychom chtěli. A přitom jsme to my sami, kdo se shazuje a ponižuje. Jak? Tím, že se posuzujeme, hodnotíme, kritizujeme, pochybujeme o sobě. Mnohem víc než druzí o nás nebo my o nich – i když je hodnotíme a posuzujeme taky. Nikdo o nás nepřemýšlí tolik jako my sami.

Pochybujeme o svém vzhledu, o svých schopnostech, o své práci, svých rozhodnutích. Pochybnosti nám na jedné straně pomáhají se rozvíjet – učíme se díky nim.

Kdybychom nepochybovali a považovali věci za samozřejmé, neměli bychom potřebu je zkoumat, pátrat po tom, jestli je něco opravdu tak, jak říkají jiní. Neměli bychom potřebu jít dopředu a rozvíjet se. Hodně objevů v historii by nenastalo, nebýt pochybností.

Na druhé straně neustálé pochybování o sobě, o druhých a o životě nám přináší i množství komplikací. Sráží to naše sebevědomí, nabourává naši jistotu. Vzniká nejistota, strach, obavy, někdy možná až paralýza. Kvůli pochybnostem, které o sobě a svém chování máme, se nepouštíme do věcí, které bychom rádi.

• Bude to dobré? Jak budu vypadat před ostatními?
• Udělám to dobře? Je to správně?
• Neměl bych radši udělat to, co říkají druzí?

 

Podvědomí maluje obrazy

Když se sami sebe na tohle ptáme, znamená to, že již máme představu o možném výsledku, který by mohl nastat, nebo představu o reakci okolí? Ano, máme. Možná si jí nejste vědomi, ale už ji máte. Už se vám vytvořil v podvědomí obraz např. odmítnutí, kritického hodnocení nebo selhání.

Přesně víte, co nechcete, aby nastalo. Čemu se chcete vyhnout. Možná cítíte strach nebo obavy z toho, co by mohlo nastat. Pokud by se vám tato představa neobjevila, tak byste tyto pocity necítili. Ve skutečnosti se však ještě nic nestalo. Všechno to proběhlo pouze ve vaší mysli. Ale vy už máte výsledek, který vznikl na základě vašeho vyhodnocení vycházejícího ze zkušeností z minulosti.

Často také srovnáváme:

• Srovnáváme se s druhými nebo s ideálním JÁ, které jsme si vytvořili a které je ve skutečnosti často nedosažitelné.
• Srovnáváme se s představou, která je nereálná.
• Z tohoto srovnání vycházíme nedostateční a nastává.

Často se snažíme přiblížit podobě, o které si myslíme, že by nás v ní chtěli mít jiní. Abychom se jim zalíbili, aby nás měli rádi, přijali nás. Všechno je to jen naše představa. Představa toho, co si myslíme, že bychom měli. A přitom nevidíme to, co je na nás hezké, za co si můžeme vážit sami sebe. Nevnímáme svá pozitiva a přednosti, protože chceme být někým, kým nejsme. Pouze se ženeme za představou, která je nereálná a často zcela nedosažitelná a zbytečná.

Často je v terapii potřeba posilnit sebevědomí, sebedůvěru, abychom si dokázali stát za svým, nepochybovat o sobě, i když druzí s námi nesouhlasí.

Pravděpodobně také znáte někoho, kdo na vaše rady či odpovědi reaguje ano, ale…V podstatě neguje a zpochybní všechno, co řeknete. Určitě vás někdy pěkně naštve a alespoň v duchu si říkáte, že se s ním už nebudete bavit. A co vaše „hlasy“ v hlavě, které říkají ano, ale…?

Co uděláte s nimi? Kdy přestanete poslouchat je? Možná se vám zdá, že jsou odůvodněné. Že mají pravdu. Ale to jen proto, že jim věříte.

Efekt uvědomění

V rodině klientky je alkoholismus na denním pořádku. Zná ho od malička. Pila máma, pije otec a přidal se i bratr. Je jediná, která pití nepodlehla. Jak to již u dětí bývá časté, chtěla rodiče zachránit, přivést na správnou cestu. Již jako malé dítě jim pití vytýkala. Vznikaly z toho hádky, hlavně s otcem. Rodinu se snaží zachraňovat nadále.

I v jiných situacích, když pomáhá členům rodiny na základě jejich žádosti, se setkává s negativní reakcí a konflikty. Vzbuzuje to u ní pochybnosti o ní samotné. O správnosti jejího chování. Vzhledem k tomu, že takový přístup zná od dětství, nikdy ji nenapadlo pochybovat o rodičích nebo se na ně zlobit. Hněv i pochybnosti obrací vůči sobě.

Často je v terapii potřeba posilnit sebevědomí, sebedůvěru, abychom si dokázali stát za svým, nepochybovat o sobě, i když druzí s námi nesouhlasí. Dokázat odhalit, kdy je jejich vytýkání oprávněné, a kdy se pouze snaží v nás vzbudit pocity viny či pochybnosti, protože je cítí sami a nedokážou se s nimi vyrovnat.

Vše začíná tím, že se stáváme vědomí. Vědomí si sebe samého, svých pocitů, myšlenkových pochodů. Když začneme být vědomí, můžeme se přestat identifikovat s vlastními pochybnostmi, kritikou, porovnáváním. Můžeme porozumět, že jsou to všechno pouze myšlenky, které vznikají na základě zkušeností z dřívějška. Není to skutečnost.

Skutečností se stanou, když jim uvěříme a identifikujeme se s nimi. I když na sobě pracujete, vaše pochybovačné myšlenky se budou objevovat. Možná v menší míře, naučíte se jim nepřikládat takový význam jako dříve. Cílem není tyto myšlenky odstranit – mají pro nás i pozitivní význam. Jde o to rozlišit, kdy jsou nápomocné a kdy ne. Až když se to, co je podvědomé nebo nevědomé, stane vědomým, je možné to změnit, odstranit. Někdy ke změně stačí pouze uvědomění si.